Jóga pro děti

Jsem ještě ve věku, kdy skoro nikdo z mých přátel nemá děti a v nejbližší době je ani mít nebude. Já sama jsem zvyklá mít zodpovědnost jen za sebe a dvě kočky, které se mnou bydlí. Ty jsou ale většinu dne naprosto nezávislé, a kdyby si uměly otevřít konzervu, vesele si vystačí beze mě.

Přibližně před měsícem mi, ale zavolala moje teta s tím, že se s manželem chystají na sraz do Olomouce. Oba dva zde studovaly na vysoké škole a měli na ten večer velké plány. Problém ale byl v tom, že nesehnali hlídání pro mou sestřenici Amálku. Poprosila mě tedy, zda bych si jí na noc nevzala k sobě domů. Já jsem samozřejmě souhlasila, protože by mi nakonec nic jiného nezbylo. Moje rodina umí být velmi otravná. Pokud bych odmítla, nejspíš by mi na střídačku volaly matka s babičkou, dokud bych se neuvolila.

Nevykládejte si to špatně. Mám svou sestřenici ráda, ale je jí teprve šest a umí být velice nesnesitelná. Popravdě nejsem jednou z těch milovnic dětí, které nahlížejí do kočárků a rozplývají se na miniaturními botičkami. Jednou k tomu možná dospěji, ale jsem si jistá, že to ještě chvíli potrvá.

Návštěva

Večer před Amálčiným příjezdem mi ještě zavolala matka. Chtěla se ujistit, že mám v lednici taky něco jiného než víno a že jsem schovala všechny mé nebezpečné věci mimo dosah dětských rukou. Samotný telefonát mě jen utvrdil v tom, jakou má moje matka představu o životě, který vedu bez jejího dozoru.

V odpovědi jsem se neubránila sarkastickému tónu. Ujistila jsem jí, že veškerou svou zásobu drog a zbraní mám pečlivě ukrytou pod uvolněným prknem v podlaze, pro případ, že by opět přišla policie. Nepřišlo jí to ovšem tak vtipné jako mě a tak mi položila telefon.

Druhý den v půl dvanácté dopoledne zazvonil zvonek a zábava mohla začít. Usadila jsem Amálku na gauč a pustila jí jediný kreslený film bez titulků, který jsem doma našla – Cestu do fantazie.

Zmrzlina k obědu?

Zatímco sledovala film, tak jsem k obědu připravila rybí prsty, brambory a salát. Ani jedno se bohužel nesetkalo s úspěchem. Zeptala jsem se jí tedy, co by si přála. „Chci zmrzlinu a hranolky“. Jasně, že chtěla zmrzlinu a hranolky, to by chtěl přeci každý. Chvíli jsem se s ní dohadovala a nakonec zničeně vytáhla z mrazáku jahodovou zmrzlinu. Vítězoslavně se do ní pustila a já si šla obalit nervy dvojitou dávkou filé.

Když film skončil, tak Amálka nezapomněla podotknout, že jí to vůbec nebavilo. Pak ale dodala, že jediná dobrá scéna byla, když se rodiče té holky proměnili v prasata. Natož si sedla naproti mně a naléhala, ať si s ní hraju na školu.

Následující dvě hodiny pak probíhaly tak, že jsem byla neustále peskována, za všechno, co jsem udělala. Nechápala jsem to. Opravdu jsem se snažila, až jsem někdy překvapovala sama sebe. Při dabování hraček jsem měnila hlasy, oblékla jsem si zábavné tričko a kvůli roli učitelky si namalovala okolo očí brýle. Všechno to bylo ale k ničemu. Amálka nebyla stále dostatečně spokojená.

Po tomto vyčerpávajícím zážitku jsem napsala zoufalou sms své kamarádce Kláře, jestli nemá čas dělat chůvu semnou. Záhy mi přišla povzbuzující odpověď: „Něco ti přinesu“. Osobně jsem doufala, že to budou dětská sedativa. To dítě jelo jako motorek.

Holčička, která neměla ráda Toma Gordona

Začínala jsem být celkem unavená a tak jsem jí navrhla, že jí budu předčítat jednu ze svých oblíbených knížek. Vybrala jsem knihu Holčička, která měla ráda Toma Gordona od mého milovaného Stephena Kinga. Myslela jsem si, že jí příběh o statečné devítileté Trish zaujme a já budu mít do večera vystaráno. Opak byl pravdou, nezvládla se soustředit ani na první kapitolu. V tu chvíli jsem proklínala zmrzlinový oběd, který nejspíš obsahoval dostatek cukru ke zničení dětské soustředěnosti na celý týden.

To byla pro mě poslední kapka, nevadilo mi, že nejí mé filé, ale jak jí mohla nudit taková kniha? Nechtěla si hrát, nechtěla spát, jíst, nechtěla prostě nic. Jen tam tak poskakovala, vykřikovala nesmyslné úryvky z televizních reklam a postupně mi plenila byt. Aby toho nebylo málo tak ve chvíli mé nepozornosti postříkala kočky sodovkou. Ty se vyděšeně schovaly pod postel a freneticky si čistily umatlaný kožíšek.

Jóga mě opět zachránila

Ve chvíli, kdy mě dělila jen poslední Amálčina lumpárna od otevření lahve vína, zazvonil zvonek. Byla to Klára. Nadšeně jsem jí pustila nahoru a představila jí svou úžasnou sestřenici. Jak už jsem psala v jednou z mých minulých článků, Klára na rozdíl ode mě děti miluje a moc by si přála mít své. Proto jsem napsala právě jí.

Podala Amálce pytlíček gumídků, chvíli si s ní povídala a pak jí poslala ke stolu, aby jí namalovala jejich dům. To nám dalo deset minut pro vytvoření záživného plánu. Nechtěla jsem být v dětských kruzích mé rodiny známá jako nudná sestřenice Kristýna. Jenže jsem byla unavená a naprosto bez nápadu.

Svěřila jsem se Kláře, co dostala Amálka k obědu a vysvětila jí, proč mám na obličeji namalované brýle. Ta se jen zasmála a vytáhla z kabelky DVD, na kterém byla napsáno – Jóga pro rodiny. Vysvětlila mi, že jestli chci, aby dneska Amálka šla brzo spát, musím jí něčím trochu utahat a hlavně zklidnit. Jóga je v tomto ohledu pro děti velmi prospěšná, plus jako bonus předchází dětské obezitě. Její kamarádka prý vede v Praze kurz jógy pro děti a dala jí pár zajímavých typů.

Jdeme na to

Byla jsem tak zoufalá, že bych v tu chvíli souhlasila se vším. Přinesla jsem tedy svou podložku na jógu a dva ručníky pro mě a Kláru. Pustila jsem DVD a společně jsme si dobrou hodinu protahovaly svá těla. K mému údivu proběhl tento náš domácí mini kurz jógu bez problémů. Amálka se celou dobu soustředila na to, aby vše prováděla správně. Dokonce vypadala, že se baví. Musím uznat, že bylo DVD natočeno tak, aby se nenudily ani tak malé děti, jako byla moje sestřenice.

Po skončení bylo už pět hodin a nastal čas pro přípravu večeře. Tentokrát jsem s kuřecím řízkem uspěla a nemusela běžet do obchodu pro další dávku zmrzliny.

Návrat do starých kolejí

Večer a ráno pak proběhli nečekaně bez větších zádrhelů. Po snídani si pro Amálku přijeli rodiče a společně jsme zašli na oběd. Chudák teta vypadala, že vypila minimálně sud vína. Opravdu jsem jí tu tříhodinovou cestu domů nezáviděla. Po obědě jsem je šla vyprovodit na parkoviště a s úlevou jim zamávala. Byla jsem ráda, že mám doma zase svůj klid a v hloubi duše doufala, že bude mít moje dítě jednou mnohem klidnější povahu.

Asi za týdne mi teda opět volala, abych jí prozradila název toho DVD, o kterém Amálka celou dobu tak básní. Poradila jsem jí, aby se podívala na internet, zda u nich ve městě někdo nevede kurzy dětské jógy. Přeci jenom by bylo pro Amálku lepší cvičit s více dětmi. Mě samotnou jóga pro děti překvapila. Byla mnohem rychlejší a veselejší než jóga pro dospělé. Ale to bude asi tím, že většina dospělých by nebyla ochotná na kurzu zpívat a hrát si na lesní zvířátka.