Otevření kyčlí, uvolnění kyčlí, šťastné kyčle.. Tolik vyzdvihované téma kyčlí se na nás valí z různých směrů. A tak se nad tím či oním článkem pozastavíme, přečteme si anotaci k té či oné lekci, přihlásíme se na ten či onen workshop slibující nám uvolněnost kyčelních kloubů. Řekneme si, že téma se kolem nás neobjevuje náhodou, protože víme, že náhody neexistují a rozhodneme se nějaký ten cvik či celou lekci věnovat i svým, dle článku trpícím, kyčlím.
,,Uvolněme se, prosím”
Když na zvolenou lekci přijdeme, lektorka nás usadí do různých pozic, jenž nejsme schopni zaujmout, natož vydržet. A když k jedné z pozic přidá lektorka úsměv a pronese: ,,Uvolněme se, prosím”, máme chuť protočit panenky a zasyčet vzteky. Kde je ale ona hranice, která nás odděluje od ublížení si? Ptáme se sami sebe při nepříjemném tahu kolem kyčlí a někdy i v bolestech, kdy se bojíme lektorovi odporovat (o tom někdy jindy a jinde) a ptáme se správně.
A když nám útrpný pohled sklouzne k sousedce, která se v pozici motýla dotýká nosem podlahy a ještě k tomu vypadá, že si pozici užívá a na jemná slova lektorky ukončující tuto strastiplnou pozici, jenž všechny ostatní osvobozuje, sousedka nereaguje až máme dojem, že samým blahem v pozici usnula. Je toto spravedlivé? Hněváme se. Ano, je.
Co tělo, to originál
Každé tělo je jiné. Každá polovina těla je jiná. Dokonalé jsou pouze panenky Barbie, jenž jsou odlité jedna jako druhá z plastu dle předem vyrobené formy. A tuto dokonalost bohužel lidé hledají i mezi živými bytostmi. Tuto dokonalost, kterou záměrně píši kurzívou a kterou bych nejraději zvýraznila minimálně dvěma podtrženými čarami, si někteří lidé nechávají ušít (či odšít) pomocí plastického chirurga na míru.
A tak jsou mezi námi tací, kteří si nechávají odoperovat poslední žebra, aby se lépe ohnuli či podobné výmysly, nad kterými můžeme jen nechápavě kroutit hlavou. Tak proč se, když toto všechno víme, snažíme o onu dokonalost?
,,Naprostá dokonalost vede k totální prázdnotě.” (Ray Bradbury)
Jaký nos, takové kyčle
Každé tělo je jiné. O tom snad není pochyb. A každé tělo vlastní i jiný rozsah kloubů. Protože tak, jak má každý člověk jiný tvar nosu, jeden pršáček a jiný bambulku, každý má i jiný tvar a postavení například kloubu kyčelního, o kterém je dnešní jógová laboratoř. A tak bychom je mohli nazvat podobně – kyčle pršáčky (které si v tuto chvíli nedokážu tak úplně představit), kyčle bambulky..
Nehledejme zde,v dnešním článku, další a nové pozice, protože pevně věřím, že jich internet může nabídnout spoustu. Pojďme se dnes podívat na to, jak jsme na tom my. Tedy naše kyčle.
Tenze a komprese
Dvě slova, jenž by měl znát nejen každý lektor, ale i každý jógující. Tenze a komprese. Pojďme se vrátit do oné pozice motýla. Vážně, sedněme si do ní a teď chvilku pozorujme a zeptejme se sami sebe: Kde cítím tah, tedy povolující napětí? A kde cítím, že už to dále nejde ani za pomocí dlaní lektorky působících shora, jenž nám tlačí na stehna?
Povolující tah
Tenze v překladu znamená napětí či tah. Tenzi můžeme cítit v různých svalových skupinách v různých pozicích. Tenzi tedy můžeme cítit i kolem kyčelních kloubů, kde je seskupení svalů hojné. Tah či napětí lze prodloužit a uvolnit. Uvolnění tahu nás pouští stále dále a dále a záleží jen na naší praxi, kam se s oním povolením napětí dokážeme dostat. Tedy pokud jde v pozici o tenzi, tedy o tah, lze s pozicí pracovat a prohlubovat její formu.
Tvrdá stopka
Oproti tomu stojí komprese znamenající stlačování. V tomto kontextu užité slovo komprese znázorňuje dvě (či více) na sebe působících těles, jenž svým stlačením nemají kam uhnout a tak o sebe narazí. V praxi tento jev můžeme zaznamenat u sousedky, kdy uložila špičku nosu na podlahu a skrze podlahu se nemůže, chtě nechtě, dostat hlouběji.
Je to pevná struktura na pevnou strukturu. To znamená, že tenze kolem kyčelních kloubů či jiné svalové skupiny, kterou zapojila do ásany, je nulová a zastaví ji až komprese, což u jejího tělesného tvaru nebyly dvě kosti na sebe působící a o sebe se opírající, ale až nos o podlahu.
Když se vrátíme k sobě a zjistíme, že přes všechny snahy a uvolnění se do pozice nedostane hlouběji, zkusme si uvědomit, zda necítíme tvrdou stopku vycházející například z uložení pevného kloubu v pevné kyčelní jamce. Kost na kost, přes kterou bychom se dostali dále jen za předpokladu, kdybychom jí zlomili. Což nechceme.
Po shrnutí zjistíme, že pokud v pozici zaznamenáme kompresi, nelze s fyzickou formou pozice nic dělat. Nezměníme ji. Zkrátka tak hezky česky: Přes to vlak nejede.
Možná si v tu chvíli vzpomeneme na náš zkřížený sed, u kterého nám kolena stále, i po mnohaleté praxi, trčí tak nějak do vzduchu. Možná si uvědomíme, že postavení našich kyčelních kloubů je jiné, než postavení sousedky. Možná nad sebou přestaneme lámat hůl a zkusíme si naší myšlenku potvrdit v jednoduchým testem, ke kterému se celý dnešní článek ubírá.
Zkouška kyčlí
Lehněme si na zem do pozice šavásany a nechme uvolnit chodidla směrem od sebe. Nechme je padnout do stran. A teď si uvědomme, kam až ona uvolněná chodidla padají. Jsou blízko zemi? Naléhají vnější kotníky až na zem? Nebo naopak chodidla směřují spíše ke stropu? A nebo je dokonce jedno chodilo padlé a druhé vztyčené?
Uvolněná chodidla v leže na zádech vám prozradí pohyblivost a otevřenost vašich kyčelních kloubů. Čím jsou chodila více směrem k zemi, tím otevřenější kyčelní klouby vlastníte a tím pro vás budou jednodušší pozice motýla, zkříženého sedu a podobné.
Pokud však zaznamenáme opak, nezoufejme a přijměme věci tak, jak jsou a vezměme si z těchto pár řádků k srdci jedno: Nikdy se netlačte tam, kam nemůžete, a tak k pozici zkříženého sedu příště přizvěte deku či bloček pod hýždě.
Tip: Zkuste vedle sebe položit celou rodinu a podívejte se na rozdílnosti, které zaznamenáte u každého. Rozdílnosti, jenž jsou lidské a dokonalé.
,,Je třeba být si trochu podobní, abychom si rozuměli, ale být trochu rozdílní, abychom se milovali.” (Jean-Jacques Rousseau)
Už od utlého věku jsem psala příběhy plné dobrodružství a zážitků. A jelikož jsem měla jako malá holka problém se čtením a s gramatikou, tak se chytré hlavy sešly a přidělily mi nálepku dyslektik. Nálepku jsem nosila celkem vzato do nedávna, a tak jsem své popsané papíry, a vlastně i sebe, schovávala před světlem světa. Když jsem se seznámila s jógou, jako s něčím, co mi pomohlo najít v sobě sebedůvěru a prostor pro příjetí sebe samé, vybudovala jsem si nazpět i sílu a jako malé dítě jsem si začala plnit sny.
Jógu jsem začala studovat coby samouk, pak jsem prodala auto, našetřila na letenku a odcestovala jsem na delší dobu studovat do Indie. Stala jsem se lektorkou jógy a jógové terapie. Můj záměr se dal do pohybu a vše šlo ráz na ráz. Opustila jsem práci, začala s lektorováním a věnování se psaní naplno. Do Indie jezdím pravidelně a nepřestávám se divit nad životem samotným a nad obsáhlostí jógy, která může pojmout celý svět. Nyní se věnuji hatha józe, hatha flow józe, terapeutické józe, jin józe a těhotenské józe. Nakonec je každá lekce ale směsice zkušeností, tak jako lekce životní, kterými procházíme. Jóga na papíře mi pomáhá ucelovat myšlenky a překonávat ony lekce. A zde bych se s vámi o ně chtěla podělit.
