„Teď mě nejvíc láká překonávat sama sebe.“ Rozhovor se slacklinerkou Ančee Kuchařovou

Slyšeli jste někdy o slackliningu? Architektka Anna Kuchařová opustila místo v prestižní firmě, aby se mohla naplno věnovat tomuto adrenalinovému sportu. Rozhovor nejen o tom, co se jí ve výškách honí hlavou a jakou má slacklining spojitost s jógou, vás třeba inspiruje a také si slacklining zkusíte! Ančee pořádá různé workshopy a kurzy i pro úplné začátečníky, seznamte se!

Mohla bys nám popsat, co to vůbec je slacklining?

Slacklining je sport, trochu podobný provazochodectví. Ale místo provazu používáme slackline, popruh.  Existují různé disciplíny. Lowline, longline, highline, trickline. Ta má je highline, chození ve výškách.

A jak ses k tomu dostala? Slacklining je dost specifický sport. Co tě k tomu táhlo?

Velmi romanticky. Slackline jsem zkusila už 2008, ale byla jsem naprosto beznadějný případ. Alespoň tak jsem si to myslela. O dva roky později jsem se zamilovala do slacklinera. A náhle byla motivace pro překlenutí těžkých začátků. A pak jsem se zamilovala znovu, tentokrát do highline.

V době kdy jsem začínala, to byla skutečně komunitní záležitost. A od začátku mě to táhlo do výšek.

Existuje nějaký přehled českých slacklinerů, nebo si každý, kdo si napne „lajnu“, může říkat slackliner? A kolik žen v České republice dělá slacklining?

Je to stejné jako v lyžování nebo cyklistice. Jsem lyžař, když bez pádu sjedu modrou nebo teprve když fikám oblouky jak Bank? Ta hranice není jasná, takže čísla ze mě nevytáhnete. Každopádně, každý rok chodí víc a víc lidí. I lajnerek je víc, ale muži stále vedou. 🙂

Jaké jsou tvé nejlepší výsledky? Snažíš se překonávat svoje rekordy?

No výsledky, rekordy… to je fajn věc, ale já jsem bohužel příliš neukázněná ve své hlavě. Při snaze překonat druhé se neumím udržet a stávám se nepřející a závistivou. Nějakou dobu pro mě výsledky byly důležité, ale bralo mi to víc, než mi to dávalo. V roce 2012 a 2014 jsem přešla evropský ženský highline rekord. Ten už je překonán, a zda se k němu zas přiblížím, je pro mě teď vedlejší. Dva roky jsem postupně opouštěla vnější motivaci, abych mohla jet na tu vnitřní. Teď mě nejvíc láká překonávat sama sebe na dlouhých a vysokých lajnách. Ale ne, že se zatnutými zuby,  třesem v nohách a děsem v očích se budu prát o každý krok.  Jde mi o stav, který je pro mě skrytý až za tímto bojem. Chvíle, kdy opustím všechen strach, všechna očekávání.  Položím se do té chůze vším, co ve mně je, už to nemohu dělat lépe, jsem tomu naprosto odevzdaná. Mentální ani fyzická náročnost se tím nikam neztratí, ale kromě ní proudí mým tělem obrovské množství energie.

Takže se dostáváš při balancování na lajně do nějakého zvláštního stavu? My jogíni bychom to nazvali meditací. Jde vůbec „vypnout hlavu“, když musíš neustále vyvažovat?

Právě ten přesah, který jsem v lajnách objevila, si mě naprosto podmanil. Miluju a nesnáším ty chvíle, kdy jsem ve třetině highline, klepu se a nic nemám pod kontrolou. V tu chvíli stačí drobná nepozornost a padám dolů. Můj mozek ví, že když spadnu, skončí to napětí, budu dole pod lajnou. Naštvaná, že jsem to vzdala, ale tělo si v ten okamžik uleví. V takových chvílích mě posune dál vůle. Prostě si řeknu:  „Chci udělat ještě krok“. A kolikrát ho udělám a jsem ve stejné situaci, zase se to děsně klepe. A tu začnou přicházet myšlenky:  „Máš ještě dvě třetiny před sebou. Nemáš šanci. Vzdej to a zkus to až zítra. Nebo si to napni jindy….“ A já si zas řeknu: „Chci udělat ještě krok“. A tak furt dál.  Ale někdy dokážu to, že má pozornost klesne z hlavy do břicha. Vnímám, jak dělám kroky, jak jsou mé pohyby přesné, jak splývám s lajnou. A pak se pozornost v mém břiše začíná pomalu rozpínat, překračuje hranice mého těla. Stále se musím soustředit, stále musím kráčet, ale zároveň se ve mně odehrává něco krásného, klidného …. Je to věc, ke které jsem zatím jen přičuchla, protože tento stav se děje jen tehdy, když opustím strach, že mi dojde energie. Děje se to, když vložím do přítomnosti veškerou svou pozornost a sílu.  Je to sranda, nebojuju se strachem z výšek, bojuju se strachem být plně přítomna.

Zkoušela jsi někdy jógu? Má slacklining s jógou něco společného?

S jógou jsem si pohrávala, tak od 14 let. 2013 jsem začala každé ráno dělat pár pozdravů slunce a od října cvičím ashtangu. Moc mě láká yogaslacklining. Ale nepůjde jen tak vzít asány a prdnout je na lajnu. Ty pozice jsou vytvořené tak, že je těžké je správně udělat na pevné zemi. Yogaslacklining by měl být o dechu, o plynulosti, o zapojení celého těla, o soustředění.

Ashtanga je snad nejnáročnější ze všech stylů jógy. Zvládneš celou Primary serii?

Ne, zatím dělám to, co se označuje jako půlka první série. Není kam spěchat.  Už ta půlka je pěkně výživná a její praktikování mi zabere něco přes hodinu. Cvičím 6 dní v týdnu, ale tak v půlce případů jedu pouze stojné pozice, to je asi na 25 minut. Jojo, je to cesta lemovaná dny, kdy se opravdu nechce, momenty, kdy se mi skoro chce brečet nad mou neschopností, ale taky chvílemi, kdy mým tělem teče blaho nebo kdy se zničeho nic cítím při chůzi ulicí lehounce a pružně. Moc děkuji svým učitelům Láďovi Pokornému a Tomášovi Brtovi za to,  jak dobře mě vedou a jakou dokážou ve svých hodinách vytvořit atmosféru.

Poslední odstavec je tvůj. Máš nějaký vzkaz pro naše čtenáře? A já děkuji za rozhovor!

Jeee, děkuji. Tak to se musím podělit o to, čím teď žiju. Rozjíždíme Slackline Academy. Chystáme kroužky, kurzy zaměřené na aktivaci vnitřního stabilizačního svalstva, trickline kempy, adventure slackline nad vodou a ve výškách.  Budete vítáni! I ti, kteří si myslí, že nemají balanc. Zatím každý na mém kurzu do hodiny udělal pár samostatných kroků. Díky za rozhovor a ať vás život baví!