Jóga a Já: Náš společný příběh

Často se mě lidí ptají, jak jsem se dostala k józe. A pokud jógu taky praktikujete, tak předpokládám, že důvěrně tuhle otázku znáte. Najít odpověď je pro mě nelehký úkol. Protože to nebyl konkrétní okamžik, jako když se rozhodnete koupit si knížku. Mám pocit, že jóga byla v mém okolí dlouho. Střídavě přicházela a odcházela. Zkoušela mě a já ji. Ale jednoho dne zůstala a už neměla potřebu odejít. A jak to tedy s námi dvěma bylo?

Dětství

Nejprve se musím poohlédnout a zjistit, kdy nastala doba, že jsem zatoužila po pohybu. Když jsem byla ještě hodně maličká – asi kolem dvou let – moje mamina se aktivně věnovala ženské kulturistice. Proto jsme jí – společně s mou sestrou – často doprovázely ve fitku. Tam jsme spokojeně pojídaly horalky s mlékem a honily se kolem strojů. Proto doteď s oblibou říkám, že jsem vyrostla ve fitku.

Kromě toho byla mamina taky instruktorkou aerobiku, takže do nějaké doby to pro nás byl další důvod s radostí bláznit v tělocvičně. Od určitého věku jsme začaly cvičit i my, ale tohle hopsání mě nikdy neokouzlilo.

Dlouho jsme se sestrou hledaly to pravé pro nás. A tak jsem od modelingu, kroužku mažoretek a folklorního souboru, dospěla k rozhodnutí, že stát se basketbalistkou, bude mým osudem. Odešla jsem ze základní školy a nastoupila na sportovní gympl. A ono to rozhodnutí osudové opravdu bylo! Potkala jsem své nejlepší kamarádky, prožila neuvěřitelně skvělé dětství a dospívání. To všechno v prostředí dvoufázových tréningů, dravosti a občas i nevraživosti. Ne jenom konkurenčních týmů.

Basketbal mě naučil mnoho. Disciplíny, zodpovědnosti, týmovému duchu a jisté obratnosti v životě. Mám ale pocit, že basketbal ze mě udělal tak trochu „drsňačku“. Jakoby v nás zazdíval naše ženství, citlivost, emoce, touhy a přání. Bylo nám mnoho zakazováno a mnoho naopak nuceno.

Dospívání

Kolem patnáctého roku života, jsem ale uvolnila průchod mé intuici a rozhodla se ze školy odejít. Intuici zmiňuji schválně, protože mě mamina už od dětství nazývala „bosorkou“. Dlouho jsem ale nerozuměla proč. Až později a docela nedávno, jsem pochopila, že když vnímám svoje myšlenky, svoje pocity, obavy, nebo radost z nějaké představy a umožním jim průchod svým životem, tak mě obvykle nasměrují správným směrem. Možná už někdy v této době mi jóga vstoupila do života. I bez fyzického cvičení. A bez mého vědomí.

Fyzické cvičení přišlo někdy během střední školy, na kterou jsem přestoupila. Tehdy ještě jógová studia nebyly (alespoň ne u nás), takže si pamatuji, že se cvičilo v tělocvičně na základní škole. I kdybych moc chtěla, tak na tu lekci si vůbec nevzpomínám. Pamatuji si jenom závěrečnou relaxaci, během které někdo chrápal a já s mým tehdejším přítelem, jsme se na tom hodně bavili. Nic víc, nic míň. Jóga mě nenadchla. Pohyb jsem zcela vytěsnila z mého života. Kromě chůze, občasného lyžování nebo návštěvy fitka, jsem na nucený pohyb úplně zanevřela.

Dospělost

Když jsem se pak ocitla v Brně a začala studovat geologii, pohyb se přirozeně vrátil sám. Povinná terénní cvičení, mapovací kurzy, práce v jeskyních, exkurze, turistiky. To všechno v kolektivu mých spolužáků – doteď skvělých přátel. Z povinných cvičení se rázem staly dobrovolné expedice za dobrodružstvím. Nějakou chvíli jsem našla oblibu v horolezectví, učila se všechny možné uzly, typy slaňování, první pomoc a zas jsem si začala připadat tak nějak drsně. Obvykle obklopená pouze muži, nenacházela jsem několik let samu sebe.

Během studia jsem zatoužila po práci, která by mě naplňovala, a ve které bych mohla využít svých schopností. Zodpovědnost, disciplínu, organizační schopnosti, komunikaci, kreativitu. Dva roky jsem vedla kancelář jazykové školy, školila nové lektory, nabírala své kolegyně, přednášela na společných akcích, počítala, dělala tabulky, loučila se s kolegy, dělala zlou a dělala dobrou, chápavě naslouchala… až jsem si jednoho dne uvědomila, že jsem protivná, nesoustředěna a vyčerpaná.

V tě době jsem už nějakou dobu navštěvovala kurz jógy, na který jsem skoro neměla čas, a zároveň ve mně vzbuzoval dojem, že jóga je jenom honba za větší ohebností a vytrvalostí. Bohužel se to projevilo i v mém životním stylu. A já předpokládala, že čím víc toho budu dělat, tím budu úspěšnější. A tak jsem jednoho dne měla práce dvě. Plus začínající doktorandské studium environmentální geologie na krku. Několik mailů, několik mobilů, několik šéfů, několik podřízených, tisíce hesel, pár svazků klíčů. K tomu jednoho psa (tehdy ještě ne hlavou dolů) a jednoho přítele, na které jsem neměla čas a náladu.

Zradila jsem svou intuici a své pocity. Při pohovoru jsem ignorovala svůj vnitřní hlas, který říkal, že „tito lidé nejsou hodní, tohle místo se mi nelíbí, tady jsem v strese a napětí“ a místo toho se nechala okouzlit vysokým příjmem, moderní kanceláři a dobrou dostupnosti k druhé práci a domovu.

Tou dobou jsem už za sebou měla sebepoznávací kurz cyklické jógy, který mi alespoň jednou týdně pomohl zastavit, zpomalit, hýčkat se meditací a bylinkovými čaji. K tomu jsem ještě přidala dvakrát týdně dynamickou jógu a začala se znovu spájet se svým tělem a s jeho potřebami.

Začalo mi docházet, že noční přemýšlení nad nepříjemným mailem od šéfa není normální, že pocit znechucení před příchodem do práce není zdravý a že únik na lekce jógy nebude mít dlouhotrvající vliv.

Nevím, jak se to stalo, ale jeden večer jsem dala dohromady své finanční zásoby, udělala si plán výdejů na půlrok předem a s jistotou, že budu mít co „do huby“ jsem se zapsala na instruktorský kurz jógy. S cílem prohloubit své znalosti o ní. Už rozhodnutá, že dám v práci výpověď, jsem s pláčem volala mamině, jako bych se potřebovala ujistit, že všechno dělám správně, že jsem neselhala, ale že jenom potřebují znovu – nebo konečně – najít sama sebe.

Ten pocit, když jsem z práce odcházela, byl jedním z nejkrásnějších. Pamatuji se, že i když byl únor, slunce příjemně hřálo a venku se roztápěl sníh. Mírně pofukoval vítr, a já jsem se cítila svobodně a hrdě, že jsem udělala něco pro sebe.

O dalších několik měsíců jsem odešla i z té první práce a po roce jsem ukončila i doktorandské studium. I když vědu miluji a vždy budu, neměla jsem pocit, že by mě výzkum naplňoval. Navíc jsem se ve spleti legislativy životního prostředí cítila bezmocně něco změnit k lepšímu.

Udělala jsem si instruktorský kurz jógy a postupně začala přidávat do svého života aktivity, které mě naplňují. A těch věcí je stále víc a víc. Své schopnosti využívám i dál, ale rozděluji je do mnoha oblastí, mezi lidi, které potkávám a do plánů, které se množí v mé hlavě.

Jóga a já

Jóga pro mě znamená vysokou míru sebepoznání. To ale nikdy nepřijde, pokud nenecháte svoji mysl na chvíli zpomalit, nebo někdy až úplně zastavit. Vedení lekcí je takový bonus navíc, protože ráda přednáším a učím, ale do školství se mi moc nechtělo. Navíc mě naplňuje štěstím každá jedna spokojená tvář po mé lekci.

Takže pokud se mě znovu někdo zeptá, proč jsem se rozhodla začít s jógou a já se v danou chvíli nebudu moct vrátit k horalkám s mlékem, asi odpovím takhle:

„S jógou se začít nedá. Jóga je ve vás celý život. Záleží jenom na vás, jestli a kdy si toho všimnete. A když už ji přijměte za svou, pak se zkuste ohlédnout a najdete ji všude. Jóga má mnoho podob a proniknout do ní je úkolem na celý život (nebo několik životů?). Já jsem jí našla díky opakované touze po pohybu, ale i roky přehlížené intuici.“

Chcete se s námi o váš příběh také podělit? Napište nám!